Suárez, Francisco (1548-1617). Španělský filosof, IDeolog a politický myslitel stojící v čele katolické protireformace. Jeho filosofie práva a politiky je shrnuta ve spise Pojednání o zákonech a o Bohu zákonodárci (1612), jehož základem jsou Suárezovy přednášky na universitě v Coimbře, kde vyučoval theologii. Otázku svrchovanosti a odporu proti tyranii rozebírá v díle Obrana katolické a apoštolské víry proti omylům anglikánské sekty (1612). Zde je obsažen jeho slavný argument, že Angličané jakožto celek mají pod vedením svých úřadů právo odporu proti svému heretickému králi Jakubu I., který se je snaží donutit k přísaze věrnosti.
Suárezova politická filosofie je reakcí na dva praktické problémy: potřebu ospravedlnit boj proti militantnímu protestantismu (viz REFORMAČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ) a potřebu teorie vznikajících svrchovaných států (zejména Španělska, prvního moderního státu a světového imperia) a jejich vztahu podřízenosti universální papežské jurisdikci. Při formulaci svého řešení vycházel Suárez ze dvou velkých škol scholastické politické filosofie, z tomismu (via antiqua, z Tomáše Akvinského) (viz TOMISTICKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ) a ockhamismu (via moderna, z VILÉMA Z OCKHAMU). Ockhamismus s jeho důrazem na jednotlivce, subjektivní práva a svrchovanost lidu nebo KONCILIARISMUS dosáhl svého vrcholu v patnáctém a na počátku šestnáctého století. A však na počátku šestnáctého století Francisco de VlTORlA oživil Akvinského teorii absolutní monarchie a přirozeného práva jako objektivního a racionálního standardu práva, bez zmínky o subjektivních právech. Tento názor dominoval na Tridentském koncilu v polovině století, kde byla vypracována protireformační orthodoxie.
I když byl ockhamismus zdiskreditován, zejména pro jeho využití protestantskými mysliteli, Suárez ho úplně neodmítl a vysvětlil svůj postoj jako neotomistický. Ockhamismus byl v katolicismu velmi dobře zakořeněn, zejména v Portugalsku a ve španělském Niz40zemí. Pojem subjektivních práv, jak zdůraznil Suárez, dává právní smysl moderní obchodní činnosti bez ohrožení tomistické prvořadosti positivních povinností; navíc sami katolíci vyžadovali právo odporu proti protestantským panovníkÚm.
Suárez se proto snažil podřídit subjektivní práva přirozenému právu, přičemž by positivní povinnosti distributivní spravedlnosti zůstaly primární a přirozené právo by nebylo omezeno pouze na negativní povinnost nezasahovat do práv druhých (jak tomu bylo u Huga GROTlA a Thomase HOBBESE). Tato synkretická politická teorie v protestantské Evropě neuspěla, ale poučila a stále ještě poučuje politickou teorii a praxi španělské a portugalské Evropy a zejména Latinské Ameriky.
Suárezova teorie je založena na právu a v protikladu k Lutherovi považuje přirozené právo za základ všech lidských zákonů a vztahÚ (viz PRÁVO). Ockhamisté tvrdili, že přirozené právo je spravedlivé a závazné, protože je to Boží vůle - čímž zdůrazňovali Boží svobodu; zatímco pro tomisty bylo přirozené právo spravedlivé a závazné proto, že to je Boží intelekt - čímž zdůrazňovali Boží rozum. Suárez spojil tyto dva názory tvrzením, že obsah přirozeného práva, a tudíž každý opravdový zákon, je racionální a vztahuje se k Božímu rozumu, a přesto je závazek pramenící z přirozeného práva závislý na tom, že je to vůle Boha zákonodárce.
Suárez nepovažoval MEZINÁRODNÍ PRÁVO za přímou součást přirozeného práva, ale spíše za druh positivního či lidského práva založeného na zvyku a jen nepřímo se vztahujícího k přirozenému právu, čímž otevřel prostor vznikajícímu oboru mezinárod- r ního práva. I když podle jeho názoru nejsou válka a otroctví, stejně jako soukromý majetek, nutnými zásadami přirozeného práva, , " jsou to běžné praktiky států a jsou přirozené a spravedlivé, protože nestojí proti přirozenému právu.
Nejdůležitějším rysem Suárezovy teorie je jeho výklad SVRCHOVANOSTI. Svrchovanost je moc vytvářet a zavádět zákony i s trestem smrti - pro obecné dobro a ve shodě s přirozeným právem. Tuto moc má vládce státu, který je absolutní a nad zákonem, ale podléhá nepřímé, donucovací a universální jurisdikci papeže. Jeho moc pochází z lidu v tom smyslu, že Bůh ji vkládá do společnosti, považované za jednotné, mystické tělo, které ji pak dobrovolně převádí na panovníka. Popřením toho, že by lid sám kdy měl politickou moc, se Suárez stavěl proti revolučním důsledkům ockhamistické svrchovanosti lidu, které rozvinul například kalvinista George Buchanan v díle Právo království skotského (1579). Protože společnost převádí politickou moc na panovníka, nikdy ji nemůže požadovat zpět či uplatňovat ve formě vzpoury, jestliže jí vládce zneužije. Ve své Obraně katolické a apo§tolské víry však Suárez tvrdí, že existují dva případy, kdy je zákonné odporovat tyranovi, a to podle přirozeného a subjektivního práva společnosti bránit se proti zničení. První je případ tyrana, který se chopí moci bez souhlasu společnosti a hrozí jí zničením. V tomto případě dokonce i část společnosti má právo na odpor. Druhý nastává tehdy, když se panovník, kterým jím je na základě souhlasu, stane tyranem a rozhodne se společnost zničit - společnost má pak jako celek přirozené právo bránit se pod přirozeným vedením uvážlivých představitelÚ království. Tento názor, aplikovaný Suárezem na Anglii za vlády Jakuba 1., byl již v Lockově době anachronismem. JT

odkazy
Buchanan, G.: De jure regni apud Scotos (The Right of the Kingdom in Scotland). Amsterdam a New York: Oe Capo, 1969.
t Suárez, F: Selections from Three Works, latinsko-anglické vydání podstatných částí z A Deťence a On the Laws. V: The Classics oťlnternational Law, ed. 1.B. Scott. Oxford: C1arendon Press, 1944
. literatura
Wilenius, R.: The Social and PoUtical Theory (!ť Francisco Suárez. He1sinky: Societas Philosophica Fennica, 1963.